Zkusila jsem si šerosvit – tentokrát ne pod vedením lektora a na kurzu, ale sama se sebou, tak jak jsem si postup zapamatovala. Nejdřív rozkresba podle vlastní předlohy, pak „hořčice“… abych si podkresbu nesmazala a nerozmazala.  Úvod šel jak po másle. Pak se to trochu zamotalo. Na kurzu jsme omalovávali pečlivě jednotlivé linie originální kresby, pak jsme ovšem „přesně“ viděli celou dobu, co kam máme nakreslit.

Podobně vznikla i Provence s domem, mlhou, kopečky….jen ty omalovánky mě moc nebavily, protože tomu chybělo dobrodružství a vlastní invence.

 

Když jsem na kurzu vytvářela „šerosvitové zátiší“ (jeho kariéra u nás doma byla velmi krátká, protože kamarádce se hodilo do nově zrekonstruované kuchyně),  princip postupu vytváření obrázku mi přišel svým způsobem „nedůstojný“ – systém omalovánky, tedy předloha a výsledek jedno jsou….  přemýšlení nebylo třeba, pouhá otrocká přesnost – nepřetáhnout v obrysech. Na druhou stranu nebyla toto první hodina, kdy jsem držela v ruce štětec a ač stále i po třech letech začátečník, už si začínám trochu „vyskakovat“ a nechce se mi na stěně koukat na „vopravdovýho Rembrandta“, chci se dívat na svoje věci, i když  s použitím předlohy ať už v podobě obrázku z internetu nebo fotografie, kdy jde hlavně o zachování poměrů velikosti předmětů nebo krajiny, či města. Ovšem od jisté doby všechny tyto malůvky se předlohy do určité chvíle drží (v případě portrétu co nejdéle), ale pak si začnou žít svým životem a najednou něco zmizí, něco se ani nestačí objevit a sem tam se do obrázku vloudí tu jiná nálada, tu jiné roční období, tu zmizí okno nebo cesta zahne jinam.

Ale vraťme se k původnímu. Tužkou jsem si předkreslila, “ hořčicí“ z okru překryla a obrysy zachovala, tmavě hnědou na pozadí namíchala… a obkroužila tužku. A nastalo úskalí. Jelikož jsem si nemalovala pečlivě okvětní lístečky mé kytice, abych se poté věnovala omalovánkám a postupnému vybarvování jednotlivých květů a lístečků, ale jen přibližnou velikost květů – odhadem kruh, elipsu , které jsem „střílela od boku“ s tím, že tam někde budou lístky doplňující kytici… vytvořila jsem si pozadí a vynechané „fleky“.

 

Fleky „fšude“… dosud to vypadalo jednoduše. Na vytvořeném pozadí si představit, kde jednotlivé květy leží – nebo stojí? – vycházela jsem z fotografie původní kytice, vytiskla jsem si ji jak černobíle, tak barevně a chvilkami jsem nahlédla i na původní snímek na počítači, kde byly barvy nejpodobnější původní skutečnosti.

Pak začala úmorná část –  „trefit“ se kyticí do pozadí tak, aby kytice byla kyticí. Ohlídat pořadí, barvy, stíny…aby gerbery zůstaly gerberami, struktura květu i barvičky. Oháněla jsem se štětci, špachtlemi. Proč mě pokaždé to relaxační malování tak vyčerpá, že chvílemi nevím, jak se jmenuji?

 

A skleněný džbán?  Dlouho jsem trénovala ten pohled shora tužkou s lekcí deskriptivy od manžela. Nakonec to asi vyšlo. ještě se musím naučit, jak obraz vyfotografovat, aby se neleskl, nicméně barvy byly jasné a zářivé. Mám před sebou ještě dlouhou cestu.

Tento obrázek bych asi měla pojmenovat Něco pro Jarmilu – taková vzpomínka na školní výlet do Irska. Zkusila jsem olejové barvy ředitelné vodou – překvapilo mě, že jsou takové dost hutné a tudíž se spotřebovávají vcelku „svižně“, trochu rychleji zasychají, ale zase se dají velmi dobře odmazávat nebo doředit a přemalovat. A hlavně likvidace špinavé vody mi pořád přijde jednodušší než likvidace terpentýnu – hlavně na chalupě.

 

Vzpomínka na Mostar… ano, ano…odzadu a odshora…je to těžké si pamatovat, kde co bylo v rozkresu, zvlášť ve chvíli, kdy si obraz začne žít svým životem. A odkud svítí sluníčko a co všechno se ve vodě odráží. Ale jela bych tam hned.

 

Navštívila jsem kurz – a zase bojuju s akrylem. Ten materiál nemám ráda. Schne strašně rychle a míchá se obtížně. Teoreticky je ta dívčina tak trochu hyperrealistická, spíš já jsem z ní hyperdepresivní. Portréty opravdu nebudou moje parketa. A proč upírka? Protože mi celou dobu pije krev…snažím se zlomit něco, co fakt asi nejde. A nebo nechci.